Možná znáte někoho, kdo má potíže s jídlem. Možná se jedná o vaše dítě, partnera, kamaráda, kolegu, mámu, tátu,… Kohokoliv. Ve své terapeutické praxi se potkávám hlavně s ženami, ale i mužům se toto téma nevyhýbá. Nezáleží na pohlaví, nezáleží ani na věku, nezáleží na vzdělání, na tom, jak je člověk úspěšný. Na čem ale záleží je, jestli je daná osoba na své potíže sama nebo má kolem sebe lidi, kterým důvěřuje, může se jim svěřit a může tak dostat podporu a porozumění. Bez hodnocení.

Jaké signály mohou poukazovat na potíže s jídlem?

Poruchy příjmu potravy mají zpočátku nenápadný průběh. Mnohdy až velký váhový úbytek je signálem, že se něco děje. Začátek však může sahat týdny, měsíce, ale i roky do minulosti. Na začátku může být záměr jíst zdravěji, více se hýbat, celkově zkvalitnit svůj životní styl. A to je hodnotné přání. I proto jsou poruchy příjmu potravy často neprokouknutelné. Důležité je, jak říká známé motto, aby záměr byl naším dobrým sluhou a ne špatným pánem. Abychom k němu přistupovali moudře a stále si ověřovali, že jdeme cestou, kterou chceme jít. Nižší váha může v prvotní fázi přinášet od okolí ocenění, pochvalu, což podporuje jen další chuť a motivaci v tom pokračovat. Člověk začíná vynechávat nezdravá jídla, snižuje porce. Může si svou porce také začít vážit a počítat kalorie. Je stále striktnější v dodržování porcí a často i v hodině, kdy jídlo jí. Postupem času se jídelníček smrskává na „bezpečná jídla“, která dávají člověku „jistotu“, že nepřibere a možná i zhubne. Díky této kontrole se dotyčný méně potýká s výčitkami, že něco porušil. Taková smršť myšlenek při nedodržení plánů bývá zavalující, a tak ji lidé chtějí předejít.

Stravování mimo domov se stává velkou výzvou. Dát si jídlo například v restauraci znamená, že jej člověk nemá pod kontrolou, neví, jak velká je to porce, jaké suroviny byly přesně použity, a to jej znejišťuje a děsí. Často cítí obrovský strach, že po tomto jídle určitě přibere. Nejraději tak člověk jí o samotě, kdy mu nikdo nekouká do talíře, na nic se neptá, nic neposuzuje. Stejně tak je člověku nepříjemné, když někdo hodnotí jeho postavu. A tak se stahuje do izolace a většinu času tráví doma. Také sám člověk často stoupá na váhu a ověřuje si, jak na tom je. Číslo má velkou moc ovlivnit, kolik toho daný den sní. Větší váha než včera se rovná méně jídla dnes.

U mnoho lidí jde ruku v ruce se změnou stravování také přidání cvičení. Pohyb je vnímán jako další prostředek k zhubnutí či udržení váhy. Často lidé ve své mysli operují s výpočty, kolik toho dnes snědli a kolik toho tedy musí spálit. Když se objeví překážka, která jim zabraňuje cvičit (například výlet s kamarády, rodinná oslava), cítí se nepříjemně.

Velký důraz je kladen na vzhled, obrovské množství času během dne dokáže člověk strávit pozorováním svého těla a porovnáváním, jak vypadalo včera a jak dříve na fotkách, jak vypadají ostatní… Dochází ke změnám nálad, úbytku energie a životní radosti.

Nechci, aby se teď z vás stali „detektivové“, kteří pátrají po tom, jak je na tom jejich blízký, to vůbec ne. Chci vám jen přiblížit vidění a souvislosti člověka, který zaměřuje velkou pozornost na svou postavu a stravování.

Co můžete pro své blízké udělat?

• Buďte jim oporou, naslouchejte, dávejte porozumění.
• Neskákejte do řeči s dobře míněnými radami, ale nechte člověka domluvit, sdílet svůj pohled, zkušenost, to, čím si prochází a jak to vnímá.
• Hlavně jej nehodnoťte a neposuzujte. Také utěšování a chlácholení nemusí být vhodnou strategií.
• Nátlak, výčitky, citové vydírání také nikam nevede.
• Buďte raději otevření v tom, co cítíte. Můžete blízkému povědět, že o něj máte strach, že ho máte rádi, že se cítíte bezmocní… Tak, jak to prožíváte, řekněte to autenticky. Když se vám pohrnou slzy do očí, plačte. Je to v pořádku.
• Laskavost a soucit se vyplácí.
• Pokuste se k blízkému přiblížit a s opravdovým zájmem se ptát, jak se má, jak se cítí? A pak si ho i vyslechnout. Být tam pro něj.
• Můžete mu nabídnout, že pokud bude chtít, může za vámi kdykoliv přijít a svěřit se, že mu pomůžete.
• A ptejte se, jestli je něco, s čím mu můžete pomoct. A co konkrétně to je?
• Je skvělé, když spolu budete trávit čas jen tak, protože chcete, máte se rádi. Budete dělat to, co vás baví anebo si povídat o hezkých věcech. Nezaměřujte pozornost jen na potíže s jídlem. Dejte prostor budování vztahu a vzájemné důvěře. I to může připravovat půdu ke svěření se, říkání si o pomoc. Ale není to cílem.
• Můžete blízkému nabídnout, že mu pomůžete vyhledat pomoc psychologa, psychoterapeuta nebo nutričního terapeuta. Důležité ale je, aby to chtěl člověk sám, byl k terapii motivovaný. Návštěva nutričního terapeuta může být pro člověka zpočátku představitelnější než jít za psychoterapeutem. Záleží, jak to kdo cítí. Jakákoliv pomoc na začátku je fajn. Také je dobré vědět, že u psychoterapeuta se může dotyčný člověk zaměřit na to, co chce on. Když se necítí, aby otevřel téma jídla a těla, může začít „bezpečnějším“ tématem, které je pro něj také důležité. A tak pomalu zjišťovat, jak terapeut pracuje, jak mu sedí, jakou cítí v terapii důvěru.
• A také vy můžete vyhledat pomoc terapeuta a mluvit o tom, co prožíváte. A nacházet tak podporu a zdroje pro sebe v této těžké situaci.

Touha po dokonalosti

Pro lidi s poruchami příjmu potravy je často společným rysem perfekcionismus. Dělat věci co nejlépe, vypadat co nejkrásněji, mít dokonalé tělo a váhu, práci… A působit tak skvěle na ostatní lidi. Nepustit ven nějakou slabou stránku či přešlap. Ano, stojí to spoustu energie, ale strach ze selhání bývá silnější, tak v tom lidé pokračují. A chce to velký kus odvahy jít s kůží na trh a svěřit se o potížích s jídlem. I toto je dobré brát u svých blízkých na vědomí, že otevření tématu je velký krok do neznáma. A člověk z něj může mít strach.

Nápomocné může být to, když začnete sami mluvit o svých slabinách, o tom, co jste udělali jinak než jste chtěli. Můžete tak být inspirací, že je přirozené „chybovat“, že to patří k životu a že jsme, my lidi, nedokonalí. A tak je to dobře.